Hlavička 2

Co je vlastně Brno?

Brno je město plné vesničanů, předměstského proletariátu, který se nastěhoval do výstavních činžovních domů po odsunutých Němcích. Brno ztratilo křehkou slupku, jemnou formu, kterou reprezentovaly německé elity. Ale již dříve, ještě před vítězným kataklyzmatem odsunu, připravovalo se budoucí zapomenutí, vytěsnění, které z českého hlediska zbavilo řeči velkou část města a odcizilo ji této části obyvatelstva. A tak jestliže český návštěvník Prahy reprodukoval svou procházkou dějiny a kráčel kolem staveb a míst, mluvících srozumitelnou řečí a vzájemně spletených v jeden příběh, v Brně patřilo centrum cizímu, německému živlu, z něhož český živel mohl ukrajovat pouze nesouvislé kusy národního prostoru.

Dva světy v jednom, která spolu nekomunikují, každý fascinovaně ponořený do svého národního ševelení, do své hry - Češi a Němci, Němci a Češi.

Mendel - učený mnich, bez podpory, bez zázemí velkého světa, zvyklý dívat se na svět svýma očima, snad také proto, že v provinční metropoli není vystaven tlaku, jako jeho současníci ve Vídni či jiných velkých městech. Čile se ale účastní vědeckého života, který má mezinárodní, brněnské prostředí přesahující charakter. Jako bychom z něj cítili cosi z kosmopolitní a nadnárodní povahy vědeckého života, který se v té době provozoval především v němčině. Dějiště: starý augustiniánský klášter na Starém Brně. Dnes místo bezohledně obklíčené rušnou komunikací. Když Michel Foucault hovoří o "divokých singularitách" - dílech, která zcela předběhla svou dobu a stojí mimo její myšlenkové struktury - zmiňuje jako jediný příklad Mendelovo jméno.

Janáček - učí se v hudební škole ve stejném klášteře, v jakém Mendel provádí své pokusy. Později bydlí nedaleko odtud, v bytě na dnešním Mendelově náměstí. Bolestivě prožívá tehdejší kulturní, politickou a hospodářskou převahu německy mluvícího obyvatelstva. Tvoří stranou velkých škol a scén, ve vlastním světě. Pohybuje se mezi amatérskými nadšenci v klášteře a v hudebních spolcích. Dlouho si hledá vlastní jazyk, důsledně však odmítá sáhnout po některé z dobových možností - ani asimilovaný Rakušan, ani národovecký Pragočech. Národní příslušnost prožívá v širším panslovanském kontextu, již na svou dobu poněkud staromódně, a tak není divu, že mu trvá také nesmírně dlouho, než dosáhne uznání pražských elit. V posledních letech jako by ale najednou chtěl všechno dohnat - navazuje hojné kontakty ve světě mezinárodní umělecké avantgardy, jako by se nemohl nabažit náhlé příležitosti sdílet problémy své tvorby s těmi, kdo by jí konečně mohli rozumět.

Loos - narodil se jako příslušník oné elity a k rodnému městu si patrně nevytvořil žádné hlubší pouto, přinejmenším ne takové, že by se o něm cítil potřebu obšírněji zmiňovat. Studoval na technice v Liberci a Drážďanech, tři roky strávil v USA, nakonec se usadil ve Vídni, jako celá řada jeho vrstevníků pocházejících stejně jako on z Brna. Neustále brojil proti ornamentu a o Vídni, metropoli plné historizující zástavby i staveb z období secese, psal jako o potěmkinovském městu. Není vyloučeno, že by tentýž příkrý soud vyslovil o Brně, které v mnoha směrech před první světovou válkou usilovalo o to, být zmenšenou replikou Vídně (okružní třída atd.). Ironií osudu ovšem Brno více proslavil jeho mladší kolega Mies van der Rohe, když zde postavil vilu Tugendhat, při jejíž stavbě poprvé použil řešení volného pavilónového prostoru v případě obytného domu a zanechal zde tak jeden z milníků moderní architektury.

Gödel - podobně jako Loos se v Brně narodil, ale nezanechal zde výraznější znamení své přítomnosti. Jako celou řadu ostatních slavných rodáků museli Brňané i jej pro sebe objevit teprve dodatečně. Gödel jako by potvrzoval pravidlo: kdo se zde narodil, musí pryč; kdo se rozhodl zůstat, musel počítat s tím, že zůstane stranou pozornosti. Gödel převrátil naruby logiku, když jednou provždy skoncoval se snem scientistického pozitivismu o možnosti vybudovat úplný a v sobě uzavřený logický systém. Ukázal, že každý systém nakonec odkazuje za své vlastní hranice a neobejde se bez opory v něčem, co není jeho součástí. Jako by tak v oblasti logiky potvrdil pravdu, která se v průběhu 20. století opakovaně vracela: absolutní nezávislost a soběstačnost je pouhý přelud těch, kdo odmítají připustit, jak hluboce jsou jednotlivé tváře světa navzájem provázané a jednu od druhé nelze oddělit úhledným, hygienicky čistým řezem. Gödel tuto pravdu vlastně ztělesnil i vlastním osudem, když na sklonku života překročil hranici dělící to, co považujeme za duševní normalitu, od toho, čemu pro nedostatek jiných slov říkáme šílenství. Nakonec v americkém Princetonu, kde podobně jako Albert Einsteina působil na tamější univerzitě, spáchá sebevraždu.

Kundera - také on z Brna utíká, stačil zde ale ještě napsat své první povídky. Jedno z mála svých vystoupení před českou veřejností v poslední době věnuje Janáčkovi. V českém prostředí problematická postava, která stála mimo všechny proudy, a v zahraničí tak narušovala stereotypní představu o rozdělení české společnosti za totalitního režimu na spravedlivý disent a zlé komunisty.

Bez podpory, často i bez materiálního zázemí, bez zjevných šancí, nuceni spoléhat sami na sebe, všichni do jednoho nepravděpodobní vítězové, obtížně zařaditelní. Mnich-vědátor, muzikant-venkovan, architekt-cynik, logik-podivín, spisovatel-emigrant. Revoluce v biologii, revoluce v hudbě, revoluce v architektuře, revoluce v logice, revoluce v literatuře. Jen dvě z nich byly uskutečněny v Brně - Mendelova a Janáčkova - všechny však mají cosi společného: dotyk venkovské metropole, stojící stranou pozornosti, dlouho čekající na svou budoucnost. V něčem jako by tito lidé sdíleli osud jednoho města.

Dnes je konečně možná na čase, aby město začalo sdílet osud jejich. Po dlouhém čekání nová budoucnost. Dnešní Brno vystupuje z ústraní. Snad tím přijde o cosi ze svého půvabu, snad tím ztratí svou podivuhodnou moc vydávat ze sebe díla, která z principu mohou být stvořena pouze stranou pozornosti, mimo všechny hlavní proudy.

Nebylo by na tom nic nepochopitelného: s tím, jak získávají uznání dříve opomíjené osobnosti, získává si díky nim uznání i město. Ale není tomu tak, a to je další paradox, spojený s Brnem: tolik slavných osobností, ale žádná z nich dosud město neproslavila. Všechna ta jména jsou dobře známá po celém světě - ale o Brně nikdo neví nic.

Možná se tím ale jenom završuje podobnost osudů města a jeho dětí: stejně jako ony musí si také město pomoci samo: vystoupit vlastními silami z dlouholetého spánku a najít jednu řeč pro onen různorodý obsah, skrytý uvnitř, odolajíc přitom pokušení cokoli z tohoto obsahu vytěsnit ve jménu větší srozumitelnosti a příslušnosti k některému z hlavních proudů. Nové, moderní Brno by se nemělo bát postavit tam, kde vlastně již dlouho stojí: do prostoru mezi Prahu a Vídeň, s vlastní tváří, která není jen nesourodým shlukem otisků jednoho nebo druhého.

Copyright 2005-2014 Moderní Brno